Soutěžní příspěvek
Téma: Móda, nákupy, záliby
Zamilovala jsem se, no Bože!
Lucia Magdziak, věk: 37 let
Fejeton pojednává o nejsilnějším z citů, a to o lásce. Lásce, která přetrvává navěky, jako to jediné, co tady po nás zůstane.
Zamilovala jsem se, no Bože!
Zamilovala jsem se. Strašně. Hned na první pohled. První takový letmý, druhý důkladnější, ale miluju ho pořád, a to i přes to, že se nikdy nemyl, nebo lépe řečeno, že ho zřejmě nikdo nikdy nemyl, a taky přesto, že mi u něj pořád slzí oči. Takže jsem se nespletla, je tím pravým. Dyť oči nám slzí vždycky jen u toho pravého. No ne?
Zamilovala jsem se do stolu. Přesněji řečeno do secesního psacího stolu, který jsem objevila v jednom starožitnictví. Mám ráda věci ze starožitnictví, ale koupím pouze to, co se mě nějakým způsobem dotkne. Já totiž věřím, že když ucítíte takový ten sladký “dotek” od nějaké staré věci, že ji někdo musel mít strašně rád, prostě vyzařuje pozitivní energii. Vlastně se Vás ta stará věc dotkne tak, jakoby Vám chtěla říct, že tady byl i někdo jiný než jste vy. Že taky něco chtěl, že měl taky sny, touhy a pocity.
Stolek je přímo z Francie, a nikomu snad nemusím vysvětlovat, co znamená, když něco pochází z Francie. Tenhle francouzák byl vyroben někdy kolem roku 1900 - 1910. Abyste si to uměli představit, je to doba Coco Chanel. Sice v tomto období ještě sama nevěděla, co se sebou, ale naštěstí na to přišla, takže se můžeme všechny těšit z „těch malejch černejch“. Teď přemýšlím, že možná se toho stolu Coco i dotkla, nebo na něj položila svůj klobouk. No nic, nebudu vymýšlet kraviny, nebo víte co? Nechte mě snít. Dotkla se ho určitě! Je to originál, žádný shabby shic. Žádné nabodobeniny u mě totiž nemají šanci projít. Mimochodom řekla jsem už, že v době jeho vzniku se taky narodila neskutečná žena, Frida Kahlo? Ne? Tak v době jeho vzniku se narodila neskutečná žena Frida Kahlo. Žena, kterou často cituji, protože to byla vyrovnaná a sebevědomá žena, a také proto ji mám ocitovanou i přímo na těle. Ale vraťme se ke stolu. Věděla jsem, že bez něho už nenapíšu nic. Věděla jsem, že ho musím mít, jakože já se jmenuji já. Tak jsem si ho koupila a dva měsíce budu o rohlíkách.
Doma zašel stůl s těmi pocity ještě dál. Nejenom, že se mě dotknul, on na mě i dýchnul. A to doslova. Hned po otevření prvního šuplíku. Na stoletém stolu byla totiž také stoletá špína. A protože moje fantazie pracuje vždycky bez přestávky, hned mě napadlo, jak mohl vůbec princ políbit Šípkovou Růženku po stoletém spánku, když na ní musela být přeci stejná špína? Já stůl myla tři hodiny, a to jsem ho nelíbala. Jak dlouho musel mýt Růženku před polibkem princ? Berme to jako řečnickou otázku, kterou necháme bez odpovědí. Já použila savo. A pak jsem si za něj konečně sedla, a hned jsem se cítila jako velká spisovatelka. Jako Božena Němcová. No, jelikož jsem trochu podcenila svou alergii, tak spíš oteklá Božka. Po týdnu intenzivního kýchání, jsme si na sebe celkem zvykly a tenhle článek Vám již píšu na něm. (Doteď jsem psala většinu článků na zemi opřená o radiátor. J)
Ale proč Vám to tak složitě všechno popisuji? Protože i přes ty pozitivní pocity, které ve mně staré věci vyvolávají, vyvolávají ve mně ještě jeden pocit. Pocit konečnosti. Pocit bezmocné konečnosti. Jako že tady nejsem napořád. A já bych tady „napořád“ být chtěla. Proto bych chtěla, abyste si to také uvědomili. Konečnost. Abyste si uvědomili, že žijeme tady a teď. Ne pak. Proto nikdy nic nevzdávejte. Dožeňte vše klidně do extrému. A myslete na to, že to, co uděláte, třeba tady po Vás zůstane. Že sice si to někam „tam“ nevemete, ale třeba na někoho dýchnete z minulosti a dotknete se přímo jeho srdce. Protože jenom láska je silnější než smrt. Jenom láska tady zůstane „napořád“. A jak to vím? Protože jenom lásku cítíte i po sto letech. I Šípkovou Růženku princ zřejmě ucítil, jak by ji jinak v tom hustém lese našel, že jo?!
Hlas lidu - hlas boží. Jak se vám fejeton líbil? Kolik % fejetonu udělíte?
10% -
20% -
30% -
40% -
50% -
60% -
70% -
80% -
90% -
100%
